Okolnosti vzniku miniturné jsou někdy neuvěřitelnou shodou náhod a podivuhodností. Před létem se mi kluci z prešovské promotérské skupiny „Diamantová Pečinka“ svěřili, že chtějí dělat koncert německých DOWNFALL OF GAIA, a přišla řeč i na to, zdali bychom si nechtěli zahrát s nimi. Minulý prešovský koncert byl jedním z nejvydařenějších prvních koncertů ESAZLESA za hranicemi České republiky, a tak nadšeně začínám splétat plány, jak se do Prešova vypravit. Problém je v tom, že kvůli Němcům je napjatý rozpočet, proto je nutné vymyslet „něco po cestě“.

Zrovna obstaráváme akce pro německé ARROYO, kteří v ten čas chtějí brázdit Evropu. Koncerty jim pomáhá domlouvat nenápadný ukrajinský nadšenec Anthony. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale najednou díky Anthonymu vede cesta do Prešova přes Kyjev. Jako na zavolanou se ozývají mladí Maďaři z Egeru s další nabídkou a plán začíná být jasnější. Problém je jen s druhým koncertem na Ukrajině, který neustále mění místo i promotéra. Užhorod, Lvov, Ternopil, Rivne... u posledního nakonec zůstává. V nouzi nám s prvním koncertem vypomáhá kmotr bratislavské hard core scény Klaus, který nám dělal tour managera na slovenské šnůře s RAVELIN 7. Můžeme vyrazit, máme jasno. Trasa Bratislava, Eger, Kyjev, Rivne, Prešov.

Jenže. Ono to není jen tak, vypravit se koncertovat na Ukrajinu.

Náš kytarista a zpěvák Bouše pracuje jako disponent nadrozměrných zahraničních nákladů a celkem jednoduše zjišťuje, co je zapotřebí na cestu. Jen drobnost. Papír zvaný „ATA Carnet“. Potíž je v tom, že jeho vyřízení stojí přes deset tisíc Kč. Při snaze zjistit více o možných výjimkách si nás několik dní přehazuje celní úřad, hospodářská komora, spedice a obchodní komora. Jako bychom byli živý pingpongový míček ve čtyřhře. Celé to rozsekne úředník celního úřadu, když nám na férovku říká: „S ATA Carnetem nebo bez, připravte se, že úplatky budete solit tak jako tak. Jedete do míst, kde neplatí zákony. Tím nemyslím zákony EU, tím myslím žádné zákony.“

Vzpomínám si, jak se snažím vytáhnout zkušenosti z hraní na Ukrajině z každého, u koho mám podezření, že byl někdy na východ od Košic. Týden před odjezdem nedělám na koncertu ENVY téměř nic jiného, než že obcházím i lidi, které téměř neznám, a tahám z nich rozumy, jak se bezproblémově dostat s aparátem přes hranice. Je to dobré snad jen k tomu, že jsem z nadcházejícího výletu ještě paranoidnější a připodělanější. Dozvídám se, že MONO díky „ATA Carnet“ zrušili domluvené ukrajinské koncerty a mnoho podobných historek, které mi na jistotě rozhodně nepřidávají. SPASM kvůli šťáře na hranicích nestihli koncerty, neboť je tam úmyslně zdrželi téměř půlden. A na ten zpropadený papír jako kapela prostě nemáme a mít nebudeme. Takže padá rozhodnutí. Pojedeme bez „ATA Carnet“ a děj se vůle boží.

Další peripetie jsou s tím, jak na ukrajinské dobrodružství naverbovat další osoby, merchguye a řidiče. Nejlépe mluvící rusky nebo ukrajinsky. Nikomu se nechce. Honzovi se po čtrnáctidenním úsilí podaří ukecat jednu ze spřízněných kapelních duší, chebského hardcoreového manekýna Tomáše Macka, který sice neumí rusky, ale je ochoten řídit. Dalším úlovkem je Vlasta, sympatická figurka pražské scény s čírem a pokérovanou hlavou, na kterou jsme narazili na společném koncertě s REMEK. Hned nám padl do oka: chodící dobrá nálada, která má tendenci infikovat svojí pozitivní náturou všechny kolem.

pátek 21.10. 2011, 9:13 hod., Bratislava - Jak jsme málem nevyjeli

To bychom ani nebyli my, aby se hned na začátku něco totálně nepodělalo. Sedám ve čtvrtek v poledne do auta a jedu pro aparát do zkušebny. Ačkoliv jsem si dodávku přivezl ze servisu, abych měl jistotu, že ten Kyjev zvládneme, něco v tom šíleně rachtá. Jako by v motoru byla ještě hodně hlasitá pračka Tatramat z osmdesátých let. Ze zkušebny plzeňského mathcoreového náhrobku SYNERGY nabíráme po druhé hodině z Chebu přepravený aparát a padá další rozhodnutí. Koncert nekoncert, musíme zpátky do servisu.

Průšvih je, že v Praze musíme naložit Vlastu, v Brně trika a už teď máme zpoždění. Vše se komplikuje ve chvíli, kdy před servisem zvuky utichají. Nejdříve zajásám, pak si uvědomím, že přestal fungovat posilovač řízení a nefunguje alternátor, takže jsme v neřiditelné, plně naložené dodávce a za chvíli nebude fungovat ani baterka, protože se nedobíjí. V servisu zjišťují, že z klínového řemene zbyl jen prášek. Rozložil se jako mrtvola hraboše polního na rušné letní silnici. Poté, co řemen vysypou z motoru, se řeší, co dál.

Vzhledem k tomu, že je nezvratně vyviklán i kotouč u serva, jsou na stole dvě varianty. Buďto odpískat dnešní koncert v Bratislavě a doufat, že auto dají dokupy zítra, nebo zkusit servo vyřadit úplně, sehnat řemen, který bude pohánět alternátor, aby se nám alespoň dobíjela baterka, a vyjet na Ukrajinu bez posilovače. Hlasujeme pro druhou variantu. Řemen požadované délky je na světě až za hodinu a půl po oběhnutí okolních servisů, takže v šest vyrážíme z Plzně s tím, že v devět máme být v Bratislavě.

Po cestě ještě dvě zastávky, pro Vlastu merchguye a pro trička k Shindymu do Brna. Řídím já. Jde o boj s časem. Přetížená dodávka moc nejede, do kopce to na dálnici nevytáhnu více jak na 90, z kopce ale uhání i 180 – to zas bohužel moc nefunguje volant bez posilovače a brzdy.

Do Blavy dorážíme v deset. Hrají AUDIOCÆNEAT z Drážďan, v sále je padesát, šedesát lidí, to jest příjemně plno. Nastupujeme a Blaváci vytvářejí skvělou živelnou atmosféru, vydupávají si i přídavek a snaží se nás stáhnout z podia dolů. Přídavkem je „Sobec“, stagediveři mi lítají nad hlavou, paráda, něco takového jsem nečekal. Po koncertě jsem naprosto vyfluslý. Už dlouho se mi nestalo, abych byl tak unavený a prolitý potem. Nejsem schopen slova, snažím se popadnout dech a napadá mě, jestli už nejsem na podobné akce moc starý. Když ale vidím bratislavského praotce scény Klause, jak se svými šedinami opanovává distro, říkám si, že je to v klidu.

Noc strávíme v příjemném studentském bytě. Bydlí tu asi pět mladých lidí, náš pokoj podle obrázků patří slečně, která je evidentně na slečny. Není ale doma. Má parádní výzdobu, krom všudypřítomných duhových motivů třeba i nádhernou, velkou plyšovou vulvu.

Dnes nás čeká přejezd do Maďarska. Kluci opět živě diskutují, jak to udělat, abychom se dostali přes ukrajinské hranice. Za fórky je však cítit strach, že nás na hranici otočí. Žádný plán B není. Mám radost, jak Vlasta zapadl, nikdo ho vlastně neznal a už po jediném dni mám pocit, že jsme přátelé spoustu let.

sobota 22.10. 2011, 04:03 hod., kdesi mezi Egerem a Užgorodem

Nakládáme v Bratislavském klubu „Intergalaktická Obluda“ cajky a vyjíždíme. Cesta je tak na pět hodin. Když dorážíme do Egeru, je něco po sedmé. Klub nemůžeme najít, tak voláme místnímu promotérovi, aby si nás vyzvedl na autobusovém nádraží, kde suverénně a k nelibosti nesrozumitelně mrmlajících mastňáků zabíráme parkovací místa pro taxíky.

Přijíždí moc pěkná nová Škoda Octavia, z ní vyskakují dva hubeňouři, kterým nemůže být ani dvacet. Oba mají přísně obtažené mrkváče, ukázkově nažehlenou patičku a ženské sklony v chování. „Hello, I am Mark,“ podává mi tlapku první z nich. Následujeme jejich auto a dorážíme do místního doupěte pro omladinu. Klub má několik místností a na dvorku celkem slušný skatepark. Jedna U-rampa je i uvnitř. Všude jsou grafitti a spousta mladičkých lidí, kteří si do klubu natahali neuvěřitelné množství vlastních lahví s pestrým různobarevným obsahem.

Dostáváme špagety s houbovou omáčkou a zjišťujeme, že mladíci, kteří to dnes pořádají, jsou členové kapel, se kterými hrajeme. Ze spoluhrajících ÖT PERCÜNK MARADT a MITE DE CIMETIÈRE mám celkem radost, zaznívá i cover od RAEIN, a ačkoliv oběma kapelám chybí zkušenosti, vše nahrazují upřímným mladickým nadšením.

Po našem koncertě se raději uklízím na gauč za stolem, kde máme merch, a kam ke mně moc lidí nemůže. Prvním důvodem je to, že mě koncert opět fyzicky značně nahlodal, a druhým to, že se na nás po přídavku sesypala snad polovina sálu, všichni chtějí chválit a podávat si ruce. Mě to vždy uvádí do rozpaků a nikdy nevím jak reagovat, tak se snažím vypařit. Koncert končíme s hodinovým zpožděním, což je jednoznačně špatně, neb nás po koncertě čeká více jak osmnáctihodinový přejezd do Kyjeva.

Snažím se nahánět kluky, ale nadšený dav většinu osazenstva dodávky odnesl na bar a dělí se tam s nimi o tekutiny. Chtěli jsme vyjet před půlnocí a vyjíždíme ve čtvrt na dvě. Průšvih. Pokud na hranicích bude jakýkoliv problém, už teď vím, že koncert v Kyjevě nemáme šanci stihnout.

(pokračování zde)